Jak jsem fotil v cirkusu
Pořídit fotky není někdy vůbec jednoduchá věc. Lidi si už dávno netroufnu fotit. Obvykle pořizuji snímky přírody a zvířat. Zde mám jistotu, že mě nikdo fyzicky nenapadne a nebude se domáhat fackami svých lidských práv. I přijel do místa našeho bydliště cirkus a poutače vábily na atraktivní představení. Nejsem fanda toho, že zvířata někde panáčkují a na povel stříhají ušima nebo vyplazují jazyk. Ale naskýtala se možnost navštívit zvěřinec a dostat se k zvířatům co nejblíže v době jejich pracovního volna. Nelenil jsem. Nahodil jsem brašny s foťáky, udělal si teplou kávu do termosky, abych neprostydnul a vyrazil do cirkusu. U pokladny ve čtyři hodiny jsem za 30 Kč zakoupil lístek do zvěřince a začal si připravovat foťák. Všimnul jsem si, že z maringotky mě sleduje blonďatá děva, které jsem nevěnoval pozornost. Ona mně jo. Stála za průhlednými dveřmi a její pohled nevěštil nic dobrého. Při prvním cvaknutí, se mé obavy potvrdily. Vyrazila ven a začala na mě pořvávat, co to tam dělám. Fotím, s úsměvem jsem odpověděl, dobře naladěn, že velbloud na mě zvedal pysky. To bude záběr, pomyslil jsem si a chtěl jsem se věnovat své práci. A proč. Tvrdě dorážela. Bezelstně jsem jí odpověděl. Pro sebe, pro radost. Bylo jasné, že tomu nevěří a znovu zaútočila. Běžte od těch zvířat. Udělal jsem dva, tři kroky od ohrady a chtěl jsem znovu se nachystat na záběr. Pane, nestresujte nám zvířata, povykovala, až se na chodníku za ohradou rozhlíželi jaké to šílené individum proniklo do cirkusu. Jediný vystresovaný jsem byl já. Zvířata normálně přežvykovala a ani nehla brvou. Opustil jsem zebry a velbloudy a šel se podívat do stanu na koně, abych se zbavil dotěrné ženské a na chvíli jí zmizel z očí. Ve stanu pro koně byla tma a navíc asi tak 150 kilová artistka ve vytahaných teplácích, která vůbec nevypadala na to, že by měla pochopení pro mé focení. Chtěl jsem se znovu vrátit k velbloudům, ale před stanem čekala ona bestie a chrastila klíči jak v osmdesátém devátém a vítězoslavně hlásala, že zvěřinec se zavírá. Právě přicházely maminky s dětmi s čerstvě zakoupenými lístky a nechápaly. Já také ne. Blonďatá čarodějnice hnala mě před sebou jak bača stádo ovcí a vykřikovala, že zvěřinec je otevřen jen do čtyř hodin. Bylo půl páté a nikdo z maminek neprotestoval. Jen děti a já jsme se cukali, ale hádat se silně odkvetlou nádherou, která ve světle reflektorů může vypadat jako umělkyně, jsem chuť neměl. Jen jsem si znovu důkladně pročetl všechny informace na pokladně. Otevírací doba zvěřince tam nebyla a zákaz focení také ne, ale do cirkusu už nikdy fotit nepůjdu. Na takhle drahé fotky můj rozpočet vážně nestačí. Zdraví Jirka
